Díky mému spolužákovi z učiliště Petrovi Ceklovi jsem se mohl podívat do závodu M.L.S. v Olomouci - Holicích. Trávil jsem tam 7 let života jako učeň, pak chvíli dělal elektromechanika, během průmyslovky jsem chodil na brigády. Nakonec jsem přes rok dělal v odbytu. Spravovaly se tam elektromotory všech velikostí. Dnes se tam vyrábí alternátory.
V odstupu asi 35 let to je návrat ve vzpomínkách hodně z daleka. Mohu potvrdit, že čich je nejstarším typem lidské paměti. Okamžitě se mi vybavil čichový vjem impregnačního laku, otevíraly se mi nové a nové vzpomínky na jména i tváře lidí, názvy provozů a procedur, staré cesty i místa, kam jsme se jako učni "zašívali". Místnost, kam jsem byl pozván na nějaké podivné pohovory s nestraníky, kam jsem byl pozván do "fluktuační komise", protože jsem se přihlásil na medicínu a opovrhl plány podniku poslat mě na dálkové studium techniky. Ten den jsem dostal přidáno 100 Kč na měsíc, ale za dvě hodinky mi zase mzdu snížili na 1450 Kč. A taky jsem měl sedmiměsíční výpovědní lhůtu. Ale to jsem tento blog začal nějak ze špatného konce...
Raději chci psát, že pro adolescenta to byl moc dobrý začátek. Problémy na pracovištích, občas práce tak špinavá, že jsem se v zrcadle nepoznal. Rezistence běžných lidí ke komunistickým manýrům. Montérky roztrhnuté o soustruh, práce v sobotu a nedělil dopoledne, protože nás pozval předák s charismatem takovým, že jsme šli zadarmo. Pásová výroba elektromotorů a přísná pravidla, na nichž se hledalo, jak je porušit. A hlavně - lidé a vztahy. Určitě mi to dalo do života mnoho zásadního. A tak jsme procházeli továrnou, potkával jsem podobné vůně a viděl některé stejné výrobní postupy. A i záhadné stroje a pro mě nové tváře. Práce těch lidí si vážím. Chodí do práce na šest hodin ráno, vydělávají si těžce na živobytí. Dovedou vyrobit třeba alternátor. Hmatatelný, fungující a ke všemu i hezký. Držím jim palce, aby byla jejich práce oceněna. Nejen finančně, ale i morálně. Nejen v "mé" bývalé továrně...